Je sobotní dopoledne, na nebi se trhají mračna, sluníčko ovšem nesvítí. V netradiční čas mezi devátou a desátou hodinou dopolední se po městě začíná hemžit rej modrobílých šál brněnské Komety, sem tam mezi nimi projasní začátek ospalého dne i dres. Jede se do Kadaně, na nejvzdálenější stadion v celé první lize, v plné polní a po všech frontách. Po osmé už totiž první skupina fanoušků opustila své město ve vlaku, někteří jedou auty a nepochybně - bus, perla výjezdu. Takový transport nemůže zůstat bez povšimnutí. A věřte, žádný z účastníků na něj jen tak nebude zapomínat. Vždyť kdo z nich znal ves Třebíz (pozor, v žádném případě Třebíč)? A vůbec - kdo z nich byl již někdy na Kometě tak daleko za hranicemi města?

Autobus měl být plný, ale opak byl pravdou. Přes noc se ještě našlo pár jedinců, co se na kvap odhlásili a tak již chvíli před odjezdem bylo jasné, že pojede o něco málo lidí než se předpokládalo. Žádných negativních reakcí jsme ovšem nespozorovali, naopak. Hlavní pořadatel zájezdu Zdeněk Vala navíc lepil díry v seznamu cestujících, kde se dalo. Na nádraží u hotelu Grand tak spěšně odbavuje dvojici novozélandských turistů a za symbolickou cenu 100 korunu je bere sebou směr Praha, to byl jejich cíl, nikoliv náš. Pojďme dál. Všechno bylo připraveno, Zdeněk Vala káže a autobus se rozjíždí. Dosud ještě velmi klidná atmosféra v autobuse, která je posilněna a přiživena batohem samotného Zdeňka Valy. "Obrat, nechal jsem tam batoh!" pronesl a po dvou minutách cesty do Kadaně jsme nabrali první zpoždění. Jak se ukázalo později, omluvme Zdeňkovu roztržitou hlavu, zpoždění se nabíralo potom více než u vlaků Českých drah.

Již při vjezdu na dálnici začíná autobusem kolovat první láhev na posilněnou a světe div se, přišla i k Měsíčkovi, notoricky známému přispěvovateli na diskuzi oficiálních stránek Komety. Nakonec po naléháních a prosbách opravdu naklání čirý mok k ústům a pije. „Hmmm, není to zase až tak špatný,“ uznale prohodí, zatímco se mu do očí derou slzy a z úst div nesrší oheň. Calvados opravdu dělá divy a tak se po necelých dvou hodinách cesty začíná zpívat, chvíli decentně, pak již i trošku vulgárně, ale pořád s optimistickým úsměvem na rtech. Je 12 hodin a autobus opět stojí, již podruhé. Opět se jde na „záchodek“ k blízkému kraji silnice a po neodmyslitelné cigaretce (pravděpodobně místo obědu) se opět vyráží směr severozápad.

Před jednou hodinou doráží celý konvoj do Prahy, což je opět důvod dát o sobě slyšet. Kolemjdoucí nevěřícně kroutí hlavou, to kdyby navíc tušili, že se možná zanedlouho dočkají brněnských fanoušků i ve svých extraligových halách. U hlavního nádraží už poměrně šokovaná dvojice novozélandských turistů loučí (a my s nimi) a míříme dál. V Praze ještě dáváme přestávku na čerpací stanici, okoukneme Pendolino, které kupodivu nezastavilo, a míříme v cestě dál. Další rychlá (tentokrát opravdu ultrarychlá) přestávka na se konala hned za Prahou a poté už nabíráme směr vesnička Třebíz.

Sama o sobě má 182 obyvatel. Nemá plynofikaci, školu, dokonce ani kanalizaci. Ale co má, je hospůdka, do které se zabydleli brněnští fanoušci, kteří v ní byli skoro jako doma! Půlhodinová pauza na mnoho nestačila, každý rychle vypil jedno pivo a někdo riskl i jídlo. Měsíček si dal zabíjačkovou polévku, kterou si s chutí zalil Maggi a můj kolega Jaroslav Svoboda (fotograf a spoluautor tohoto článku) zkusil štěstí s objednávkou smaženého sýra. Dostal jej pět minut před plánovaným odjezdem a tak konzumace probíhala v tempu připomínající rychlost najetého Davida Appla. Ovšem hranolky dosahovaly pouze slabé druholigové kvality, nutno dodat hokejovou terminologií. Ale pospíchejme rychle do Kadaně. K zimnímu stadionu jsme dorazili přibližně půlhodiny před začátkem utkání, chvíli na to dorazila skupinka cestující vlakem a průběžně se objevovala na příjezdové komunikaci i auta s SPZ z Brna.

O samotném utkání se píše již jinde, je ovšem nutno vyzdvihnout skvělou atmosféru, kterou brněnští příznivci vytvořili. A ve stejném rytmu probíhala i cesta zpět. V autobuse pokračovaly chorály, z nichž nejpopulárnější byl pokřik Vzhůru Brno v podání Duschera. Zastávka na jídlo (a hlavně pití) se konala opět v Třebízi. Tam už na brněnské fanoušky nezapomenou ani příští generace, poněvadž jsme se zvěčnili v návštěvní knize hospůdky. Po asi hodinové pauze se pak nekompromisně nabral přímý směr Brno s krátkou nucenou přestávkou a poté i na benzinové pumpě již relativně blízko Brna, kde se nejen čerpalo, ale i kupovalo, jedlo, pilo, zpívalo a veselilo. Do Brna dorazil konvoj zpět kolem jedné hodiny a ti nejodolnější se ještě vydali na procházku po brněnských podnicích.