www.kinoartbrno.cz

Inland Empire

David Lynch

Všechny celovečerní hrané filmy Davida Lynche (snad kromě producentského sestřihu Duny) se vždy řídily vlastní logikou. Vyjma opravdu experimentálního debutu Mazací hlava (1977) se ovšem režisérovy snímky drží alespoň základních pouček filmové narace (jsou představeni hrdinové, děj se posouvá na základě jednotlivých událostí dopředu atd.). I když jsou Lynchovy filmy plné bizarních vyšinutí, dají se prostřednictvím návaznosti filmové akce alespoň „usledovat“. Dlouho očekávaná novinka amerického režiséra, která měla premiéru loni na benátském festivalu, je „novinkou“ v režisérově filmografii právě tím, jak se s klasickou filmovou narací zcela míjí. Tříhodinový snímek Inland Empire (2006) vypadá tak, jako by se v polovině natáčení Lost Highway vypařili producenti i ostatní štáb a Lynch se mohl konečně vyřádit po svém. Svůj nový film si David Lynch sám nasnímal, sestříhal, produkoval (společně se svou družkou Mary Sweeneyovou) a napsal k němu některé songy. Pro mnoho diváků bude Inland Empire pravděpodobně zcela nestravitelným -- chybí v něm cokoli jako souvislý děj. Formálně je film natolik experimentálním dílem, že připomíná spíše hodně dlouhý videoart než celovečerní hraný film. Například prvních patnáct minut díla je pouze volný proud asociativně spojovaných obrazů. Poté přichází zápletka snímku (herečka Nikky dostane vytouženou roli ve filmu, při jeho natáčení ale začíná zjišťovat, že se stává součástí jeho fiktivního příběhu), která po pár desítkách minut opět přejde do zcela asociativního spojování různých scén, postav a blíže neodůvodněných jízd kamery. Zásadní proměnou je Lynchovo „objevení“ videokamery -- celý film je nasnímán digitálně a většinu času zahlcuje plátno jen šerosvitný obraz s hrubým rastrem. Dotěrné nájezdy kamery na tváře a těla hrdinů dokonce připomínají syrový (a pro někoho ohavný) obrazový naturalismus posledních děl Larse von Triera. Práci s videokamerou si Lynch oblíbil natolik, ze v budoucnu hodlá tvořit jen digitálně. Chaotičnost filmové akce v Inland Empire věrně kopíruje styl natáčení, kdy neexistoval scénář a herci dostávali od režiséra před každým natáčecím dnem pouze několikastránkový koncept. Jako celek je film pevně zavinut v mysli svého tvůrce a je pravda, že takhle chladný k divákům ještě David Lynch nikdy nebyl. Proč ale u tříhodinového videoartu hledat celkový smysl, když intenzivní zážitky nabízí v jednotlivých scénách. Jednak je to obsesivní Lynchovo téma podvědomí, které nyní doplňují zážitky s transcendentální meditací, které se režisér v poslední době věnuje (film tak může být zajímavým experimentem pro uživatele psychotropních látek). Pro všechny cinefily a vyznavače filmové sebereflexe jsou samozřejmě nejzajímavější momenty, kdy film odkazuje sám na sebe a na svou strukturu. A rozhodně nelze zapomenout na scénu, kde Laura Dernová jako herečka Nikky Graceová v roli Susan zvrací krev na chodník slávy na Hollywood Boulevardu v nočním Los Angeles.