Pražský malíř, který namaloval obraz pro Tuřany

Jan Jiří Heinsch (1647–1712)

Před 355 lety se narodil český barokní malíř Jan Jiří Heinsch. Přibližně sto jeho dochovaných obrazů se nachází především v Praze a na dalších místech v Čechách. Ojediněle jeho obrazy najdeme také na Moravě a jeden je umístěn v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Tuřanech. Připomeňme si život a dílo tohoto malíře, který byl nejplodnějším následovníkem Karla Škréty (1610–1674).

Heinsch (někdy psáno i Heintsch) se narodil v roce 1647 v Kladsku (dnes polské Klodsko) jako syn královského kancelisty. Původně byl protestanského vyznání a posléze konvertoval ke katolictví. Do Prahy se přestěhoval v roce 1678 a rok nato se stal členem malostranského a o něco později staroměstského malířského cechu. Jeho tvorba vycházela z italských renesančních vzorů 16. století – Tiziana, Paulo Veronese a jiných, s nimiž se seznámil pravděpodobně Škrétovou zásluhou. Heinsch byl velkým Škrétovým obdivovatelem a sám se považoval za jeho následníka.

Zpravidla pracoval pro řádové objednavatele, zejména pro jezuity, později pro křížovníky s červenou hvězdou a pro augustiniány. Nejrozsáhlejší skupinu prací vytvořil Heinsch pro jezuitské kostely, koleje a rezidence. Jeho styl byl blízký střízlivé a věcné religiozitě jezuitského řádu. Ve svých monumentálních dílech, především oltářních obrazech, zpodobňoval náměty ze života jezuitských i českých světců. Například Glorifikace sv. Ignáce (1688) v kostele sv. Ignáce v Praze, Sv. Jindřich a Kunhuta (1698) v kostele sv. Jindřicha v Praze nebo Sv. Ignác a sv. František Xaverský (kolem 1710) v kostele sv. Salvátora na Starém Městě v Praze. Heinsch dokonale znal jezuitskou literaturu a proto si mohl dovolit své obrazy neustále inovovat.

Po roce 1702, zřejmě po smrti své první manželky, Heinsch vstoupil do kláštera bosých augustiniánů v Bělé pod Bezdězem, ale ještě před ukončením roční zkušební lhůty se vrátil zpět do Prahy. Po roce 1704 zhotovil pro tento klášter několik obrazů.

Přibližně třetina Heinschových obrazů je dnes umístěna v muzeích a galeriích v České republice včetně Národní galerie v Praze, kde se také nachází jeden z nejpozoruhodnějších Heinschových obrazů Kristus po postu obsluhovaný anděly (1684). Můžeme zde spatřit i Heinschův autoportrét v postavě světce na obraze Sv. Lukáš maluje Madonu. Několik desítek jeho děl se nedochovalo (například 34 obrazů pro refektář Klementina) a mnohá další jsou nezvěstná. Snad nejproslulejším malířovým dílem, je obraz Panny Marie Karlovské (1697) v kostele sv. Apolináře v Praze, ve kterém navázal na středověké ikonografické vzory. Podobně jako Škréta navrhoval i Heinsch univerzitní teze, grafické listy a ilustrace.

Heinschovy obrazy se na Moravu dostaly díky jeho kontaktům s jezuity a augustiniány. Například ikonograficky ojedinělý obraz Svatá Starosta (1687) pro původně augustiniánský kostel sv. Tomáše v Brně nebo rozměrný obraz Sv. František Xaverský křtí indického knížete (1689) pro jezuitský kostel v Uherském Hradišti. V roce 1708 namaloval Heinsch pro hlavní oltář tuřanského kostela obraz nazvaný Svatá Anna a její příbuzenstvo. Finančně na obraz přispěl královský kvestor (berník) na Moravě František Tripoldi. V letech 1666 až 1773 náležel poutní kostel v Tuřanech jezuitům a sv. Anně zůstal zasvěcen až do roku 1806, kdy byla dokončena přestavba presbytáře i chrámové lodě a patrocinium kostela bylo změněno na mariánské.

V době kdy Heinsch maloval obraz pro tuřanský kostel, pracoval společně s malířem Janem Kryštofem Liškou (kolem 1650–1712) na portrétní galerii křížovnických velmistrů. V letech 1561 až 1694 byli tito velmistři zároveň i pražskými arcibiskupy, s vyjímkou arcibiskupa Matouše Ferdinanda Sobka z Bilenberka (1668–1675), který nebyl postulován na velmistra řádu. Obrazy velmistrů–arcibiskupů jsou dnes umístěny na zámku v Dobřichovicích. Na sklonku svého života vytvořil Heinsch kreslený návrh k sousoší sv. Františka Borgiáše (1710) na Karlově mostě pro Ferdinanda Maxmiliána Brokofa (1688–1731). Jan Jiří Heinsch zemřel před 290 lety a byl pohřben 9. září 1712 v Praze.

Napsal Ing. Miroslav Kopecký