Obce MČ za napoleonských válek

Obce MČ Brno - Tuřany za napoleonských válek

Bitva u Slavkova, jeden z mezníků napoleonských válek, byla událostí, která ve své době hluboce zasáhla do osudů milionů lidí ve značné části Evropy. Přibližme si tuto dobu vzdálenou necelá dvě století, kdy se i obce dnešní Městské části Brno-Tuřany na okamžik zapojily do "grandiózního divadla napoleonských válek" a kdy příchod francouzských vojsk na Moravu oživil v prostém lidu víru ve stará proroctví a naději, že Napoleon vysvobodí lid z útisku. Znovu se začaly objevovat opisy písně o francouzské revoluci a o příchodu "krále Marokána".

V polovině listopadu 1805 procházely ruské jednotky od Pohořelic přes Chrlice a Tuřany do Šlapanic (cesta vedla v místech dnešního letiště) a po císařské silnici k Olomouci. Byly to pochodové proudy Podolské armády v cizokrajných uniformách, které ustupovaly pod tlakem francouzských vojsk až z Horních Rakous od města Braunau am Inn.

Rakouské vojsko opustilo Brno ráno 19. listopadu a již v odpoledních hodinách vcházely do města francouzské jednotky maršála Murata. Část této armády se utábořila u Tuřanského lesa. I když Francouzi bojovali pod tříbarevným praporem revoluce a vznešenými ideály, nic jim nebránilo v rabování. Vojáci tvrdě vyžadovali zejména potraviny, spodní prádlo, boty, přikrývky a samozřejmě peníze. Padla jim za oběť zámecká pokladna v Chrlicích a tuřanský hostinský Vavřinec Reinisch pozbyl 8698 zlatých. Napoleon přijel do Brna v čele hlavní armády 20. listopadu. Ubytoval se v Místodržitelském paláci na dnešním Moravském náměstí a nařídil opravit a doplnit opevnění městských hradeb i Špilberku, protože předpokládal těžké boje.

Tuřanskému faráři Josefu Pernicovi a obyvatelům farnosti však Napoleonovo nařízení způsobilo starosti. Od roku 1804 bylo u poutního kostela v Tuřanech prodlužováno kněžiště a stavěna nová chrámová loď. Celá stavba měla být zastřešena v listopadu 1805, tedy v době, kdy se moravská metropole stala snadnou kořistí francouzských vojsk. Trámy připravené na krovy byly však odvezeny do Brna a použity na opevnění. Rozestavěný chrám byl před blížící se zimou jen provizorně zakryt slámou a dokončen v následujícím roce, kdy svatoanenské patrocinium kostela bylo změněno na mariánské Zvěstování Panny Marie.

V předvečer bitvy byla vojenská situace pro Francouze nepříznivá. Ke Slavkovu se stahovaly ruské zálohy a rakouské jednotky měly být odvolány z italské fronty, aby posílily spojeneckou armádu. V týlu čekali na rozkaz k útoku Prusové. Šedesátiletý generál Kutuzov, vrchní velitel spojeneckých rusko-rakouských vojsk trval na tom, aby se s počátkem bitvy počkalo, až dorazí posily a spojí se s hlavními silami. Ruský car Alexandr, podporovaný svým bratrem Konstantinem i mladými generály, však chtěl okamžité vítězství.

Do osudové bitvy scházelo ještě několik dní. Napoleon prozkoumal na koni i pěšky celé bojiště tak dokonale, že - jak tvrdil jeho oblíbenec generál Savary - znal "předpolí Slavkova stejně dobře jako pařížské okolí". Francouzský císař také několikrát přijel z Brna do bezprostředního okolí bitvy přes Nenovice (dnes Brněnské Ivanovice) a Tuřany. V Nenovicích kráčel po schodech, které tvoří nádherný architektonický doplněk kaple Panny Marie a kterým se dodnes říká "Napoleonovy schody". Při jedné návštěvě Tuřan přehlížel Napoleon své pochodující jednotky z otevřeného okna domu, který stál na dnešní Hasičské ulici č. 2.

Napoleon pořádal v Brně vojenské přehlídky až do 28. listopadu, kdy přibližně 20 tisíc Francouzů opouštělo město a od Pozořic začali zaujímat klíčové pozice. Tuřany se staly součástí nástupního prostoru francouzské armády. Procházely tu také jednotky bavorských dělostřelců, které bojovaly společně s Napoleonem. Francouzský císař pořádal na tuřanských rovinách přehlídky svých pluků a plně se soustředil na scénář svého velkého vítězství. Nahrávala mu přitom netrpělivost a ctižádost ruského cara, kterého nepřímo donutil řadou předem promyšlených diplomatických tahů přijmout boj ještě předtím, než došlo ke konečnému spojení armád se zálohami. V předvečer bitvy poslední francouzské jednotky ve slušivých uniformách procházely přes Tuřany do Sokolnic, které se nacházely v jižní části bojiště a staly se opěrným bodem Francouzů. Od bitvy "tří císařů" dělila zúčastněné dlouhá a mrazivá noc.

Bitva u Slavkova se odehrála v pondělí 2. prosince 1805. Proti 75 tisícové francouzské armádě postavili spojenci 91 tisíc mužů a převahu měli i v dělech. Napoleon dokonale využil zdejšího terénu k mistrnému vítězství a rozhodující část bitvy trvala zhruba šest hodin. Ztráty spojenců činily 15 tisíc mrtvých, přes 12 tisíc raněných a dalších 30 tisíc zajatců včetně 20 generálů. Francouzské ztráty byly asi poloviční. Bitvy se zúčastnilo i několik mužů z tuřanské farnosti, kteří sloužili v rakouské armádě.

Pro ruského cara to byla jedna z nejhorších porážek jeho života, kdežto Napoleon slavil vítězství, na které byl hrdý po celý zbytek života. Ruský vládce odjel ve spěchu z bojiště do Vyškova, kde na oblíbeném zámku olomouckých biskupů se setkal s císařem Františkem II. Napoleon přenocoval v osadě Stará Pošta v budově hostince a ve dnech 3. až 7. prosince zahájil první mírová jednání na slavkovském zámku. Potom se vrátil do Brna a 11. prosince uspořádal slavnostní přehlídku svých gard na dnešním náměstí Svobody. Druhý den ráno odjel přes Mikulov do Vídně. Moravě byla uložena kontribuce ve výši 18 milionů franků (9,18 milionů zlatých). Napoleona osudy našeho národa nezajímaly a to, že jeho armáda na postupu Moravou rozšiřovala "díla plná falešných představ a nadějí na brzkou svobodu národů" patřilo k vojenské taktice. Osvobození od Habsburků se v našich zemích nekonalo a cenzurovaný tisk o rakouské porážce diskrétně mlčel.

Po bitvě se prostor mezi Slavkovem a Brnem proměnil v jeden velký lazaret obou válčících stran. Zranění vojáci byli v Brně ukládáni do nemocnic, klášterů, kostelů, kaplí, továren, divadla Reduty a soukromých domů i paláců. V Nenovicích leželi zranění francouzští vojáci téměř ve všech domech a hospodářských budovách, kde byli ošetřováni až do ledna. Ne všem vojákům se tehdy podařilo odejít s vítěznou armádou. Byl to jeden z nejsmutnějších adventů v tuřanské farnosti. Vedle nedokončeného kostela nastala velká bída, protože vojáci obou armád všechno spotřebovali. Navíc se začaly šířit nemoci a epidemie. Školní vyučování v tuřanské škole, kam chodili děti z celé farnosti, bylo obnoveno až v únoru 1806, protože ve školní budově (tehdy měla jen jednu větší učebnu) byli umístěni zranění a nemocní vojáci.

Dne 26. prosince byla v Bratislavě (Prešpurku) uzavřena mírová smlouva mezi Františkem II. a Napoleonem I. Pro Rakousko to znamenalo mimo jiné ztrátu italských držav, Tyrolska a Vorarberska. Do Brna přišla zpráva o podepsaném míru již 27. prosince ráno, ale úředně byla ohlášena teprve 2. ledna 1806. Opevňovací práce na Špilberku prováděli francouzští vojáci až do konce roku a město i okolní vesnice opustili 12. ledna 1806. Několik vojáků zde zůstalo. Vedle zranění a dezerce to byla krása a půvab našich děvčat, které okouzlily nejednoho vojáka Grande Armée. Dodnes zde žijí jejich potomci převážně již s počeštělými jmény, která prozrazují francouzský původ: Borret-Purket, Galle-Gala, Reims-Remeš, Houdin-Hodaň a další. Také čeština byla obohacena o řadu francouzských slov jako alou, marš, repete, kuš, patálie a jiná.

Názvy Tuřany a Tuřanský les se objevily i v historickém románu Vojna a mír, který v letech 1864 až 1869 napsal ruský spisovatel a filozof Lev Nikolajevič Tolstoj (1828-1910). V románu o Tuřanském lese mluvil velitel rusko-rakouských armád generál Veihroter 30. listopadu na slavkovském zámku k důstojníkům velitelského štábu. Komentoval rozložení nepřítele a přednášel svůj bitevní záměr, podle kterého hodlal pronásledovat "poraženou francouzskou armádu" na rovince, která se prostírá mezi Šlapanicemi a lesem u Tuřan. Tento les byl postupně vykácen a jeho poslední část ustoupila v polovině minulého století letištním plochám. Můžeme se s ním setkat již jen v archívních materiálech a také na plastické mapce slavkovského bojiště, která je zasazena do kamenného kvádru na ploché výšině Žuráni (286m), z níž Napoleon řídil bitvu.

Bitvy mají své padlé a u Slavkova jich byli tisíce. Připomíná je monumentální Mohyla míru - dnes oblíbené výletní místo zdejších obyvatel i hostů ze všech koutů světa. Je přitažlivá i tím, že byla postavena v letech 1910 až 1911 jako památník míru, na rozdíl od jiných památníků, které byly budovány jako památníky bitev či válek. Krajinou míru dalo by se dnes nazvat okolí Prackého kopce (324m), vzdáleného na dohled od našich obcí.

V roce 1809 zahájilo Rakousko čtvrtou koaliční válku a pokusilo se dobýt zpět území, ztracená mírovou dohodou z roku 1805. Po počátečních úspěších v bitvách u Esslingenu a Aspern byli však Rakušané poraženi 5. července v bitvě u Wagramu a za týden bylo u Znojma uzavřeno příměří, podle kterého bylo Brno vydáno Francouzům. Francouzské pluky obsadily zhruba třetinu mocnářství včetně celého Brněnského kraje.

Francouzské jednotky pod vedením maršála Davouta obsadily Brno 14. července a část tohoto vojska byla utábořena na rovině mezi Tuřanami a Slatinou. Také Nenovice byly znovu obsazeny francouzským vojskem. Velkolepá oslava Napoleonových 40. narozenin se konala 15. srpna 1809 v Lužánkách, i když oslavenec přijel do Brna až 16. září. Opět se ubytoval v místodržitelství, znovu si prohlédl Špilberk a ani na "své slavkovské slunce" nezapomněl a 17. září 1809 vykonal na památném bojišti slavnostní přehlídku a následující den odjel. Byl to jeho druhý a současně poslední pobyt na Moravě.

Dne 14. října 1809 byl v Schönbrunnu podepsán Vídeňský mír. Kromě územních ztrát byla Rakousku uložena opět vysoká válečná náhrada. Začátek mírových jednání byl pro naše země nadějný, neboť Napoleon prosazoval rozdělení rakouské monarchie na tři části: českou, uherskou a rakouskou, v nichž každé by vládl samostatně princ z habsburského rodu. Nic takového se nestalo a Rakousko bylo po tři roky vazalem Francie.

O den později, v neděli 15. října 1809, začalo v Tuřanech tradiční císařské posvícení. Francouzští vojáci ale neměli čas obdivovat nádherné kroje tuřanských děvčat, neboť dostali od Napoleona příkaz, aby všechna důležitá opevnění na Špilberku rozbořili a tím připravili tuto pevnost o její vojenský význam. Francouzské jednotky opustily Brno a okolní vesnice 3. listopadu 1809.

V roce 1810 státní dluh dosáhl výše 680 milionů zlatých s úrokovým břemenem 40 milionů zlatých. Obyvatele našich obcí postihl prudký růst inflace. V roce 1810 vzrostly (oproti roku 1801) ceny obilí třikrát a masa čtyřikrát. Ani po státním bankrotu 15. března 1811, kdy nominální hodnota peněz devalvovala na 1/5 své hodnoty, se inflace nezastavila. Za pět let (1811-16) zdražilo obilí opět třikrát a maso dvakrát. Rakouský stát, vyčerpaný napoleonskými válkami, nechal v roce 1811 zabavit v kostelích zlaté a stříbrné předměty, jež byly přetaveny a jako válečná náhrada putovaly do Francie. Sekularizace církevního majetku postihla i tuřanský kostel a vzniklé škody se podařilo zacelit až za tuřanského faráře Jana Evangelisty Špirka.

V listopadu 1806 vyhlásil Napoleon v okupovaném Berlíně kontinentální blokádu. Tento jeho krok vyloučil konkurenci anglického zboží pouze na jistý čas, avšak umožnil nebývalý rozvoj průmyslu a obchodu v řadě moravských měst i obcí včetně Tuřan. Ve dvacátých letech 19. století zde byla uvedena do provozu Reinerova továrna na cikorku a kávové náhražky. Byla umístěna v bývalé velké i malé jezuitské rezidenci (dnes Tuřanské náměstí č. 1 a 2). Cihličky čisté cikorky balené do hnědého a později do červeného obalu s nápisem "REINER FEIGENCIKORIEN - TURAS BEI BRÜNN" putovaly do všech zemí tehdejší monarchie. Také likéry a destiláty, vyráběné ve zdejší likérce, patřily kvalitou i cenou k velmi žádaným v celém Rakousku. Do roku 1892, kdy továrna na cikorku a likéry zanikla, zde našli obživu nejen místní obyvatelé, ale i lidé z Čech, Slezska, Pruska, Haliče a Vídně. Byl to jediný Napoleonův krok, který přinesl našim obcím užitek.

Napsal Ing. Miroslav Kopecký