Obce MČ Brno - Tuřany za švédských vpádů

Před 360 lety vpadli Švédové poprvé do Tuřan
Před 320 lety zemřel Jean Louis Raduit hrabě de Souches

Třicetiletá válka (1618-1648) byla bojem o vládu v Evropě mezi Habsburky a proměnlivou koalicí jejich odpůrců. Závěrečná část tohoto střetu - nazývaná švédská válka - přinesla mnoho zkázy i našim obcím. V roce 1642 pronikla švédská armáda na Moravu. Jejím vrchním velitelem byl slavný vojevůdce ve třicetileté válce Lennard Torstensson hrabě z Ortaly (1603-1651). Po čtyřdenní obraně se vzdala opevněná Olomouc a od 15. června se stala vojenskou základnou Švédů až do roku 1650. Zemské úřady i s úředníky prchaly na jih země a do Vídně. V následujících dnech a týdnech byla obsazena další města střední a severní Moravy. Švédský vpád vyvolal v habsburské monarchii značné obavy.

V červnu 1642 se objevilo několik švédských vojáků v Tuřanech, kde vyplenili některé domy a vnikli do kostela. Tuřanský farář Matěj Petraš (Matthias Petrasius, 1609-1657) v obavě, aby Švédové neukradli památnou sošku Panny Marie, uložil ji v klášteře sester františkánek, který se nacházel před brněnskými hradbami. Tento klášter byl v roce 1643 z obranných důvodů zbořen a řeholnice se přestěhovaly do Dietrichštejnského paláce uvnitř městských hradeb. Když se Švédové blížili k Brnu, františkánky odešly do Vídeňského Nového Města a vzácnou Madonu vzali s sebou.

První pokus o dobytí Brna učinili Švédové v roce 1643. Hlavní jednotky švédské armády přitáhly k Brnu 3. září 1643. Tehdy měli Švédové hlavní stan na výšinách mezi Tuřanami a Slatinou a tuto dobu dodnes připomíná název vápencových skal Švédské valy (255m). Vlastní dobývání města započalo 4. září a naštěstí skončilo již 8. září, neboť Torstensson dostal rozkaz od švédské vlády vrátit se do severního Německa, kde dánský král Kristián IV. (1588-1648) vpadl Švédům do zad. Během týdne stačili Švédové podniknout několik spížních výprav do blízkých Nenovic (dnes Brněnské Ivanovice), Tuřan i Holásek a obyvatelům těchto obcí připravili mnohá strádání. Švédové opustili ležení u Tuřan dne 9. září časně ráno a přes Slavkov, Vyškov a Olomouc odtáhli do Holštýnska. Torstensson vyklidil část obsazené Moravy (města Plumlov, Nový Jičín, Tovačov, Lipník, Přerov, Lukov, Holešov) a své posádky ponechal jen v Olomouci, Šternberku, Uničově, Fulneku a Sovinci. Na Moravě utichl válečný ruch, ale ne na dlouho.

V prosinci 1644 byla zahájena mírová jednání ve vestfálských městech - katolickém Münsteru (Habsburci s Francií) a protestantském Osnabrücku (Katolíci se Švédskem), avšak do klidu zbraní a ukončení válečných útrap bylo ještě daleko. V lednu 1645 vpadl generál Torstensson se svým vojskem do Čech s cílem dobýt Vídeň a 6. března 1645 v bitvě u Jankova (na Benešovsku) porazil císařskou armádu. Vítězství Švédů bylo přesvědčivé a zpráva o prohrané bitvě se jako lavina rozšířila po zemi. Všude zavládl strach, co bude následovat. Cesta na Moravu byla pro Švédy volná - 11. března dobyli Jihlavu, 12. března Znojmo a o den později Lomnici. Mikulov padl 17. dubna a Švédové ze zámku odvezli v 50 velkých sudech bohatou knihovnu kardinála Dietrichštejna (1570-1636), významného preláta, politika a ctitele Matky Boží Tuřanské. Uloupené exempláře jsou dodnes ozdobou předních švédských knihoven.

Nyní bylo na řadě Brno, od roku 1641 jediné hlavní město Moravy a strategicky významný opěrný bod císařských. Císař Ferdinand III. (1637-1657) jmenoval 14. března 1645 velitelem Brna plukovníka Jeana Louise Raduita de Souchese (1608-1682), pocházejícího z přístavní pevnosti La Rochelle a který se osvědčil při obléhání Švédy obsazené Olomouce v září 1644. Tento Francouz kalvínského vyznání a řadu let sloužící ve švédské armádě se sice z počátku katolickým Brňanům nezamlouval, ale s přibývajícími dny, kdy začaly opevňovací práce na městských hradbách i samotném Špilberku a byla provedena řada účelných obranných opatření, byl plně respektován. Ve městě se shromažďovaly zbraně, střelivo a potraviny. Odhodlání obránců bylo nevídané. Na obranu se postavilo 426 profesionálních vojáků a 1050 občanů zařazených do měšťanských setnin. A snad zde byla i jistá číselná symbolika, uvážíme-li, že v roce 1050 měla být nalezena dřevěná soška Tuřanské Panny Marie, která právě pro tyto válečné útrapy nemohla být ,,Tuřanským k radosti".

První vojáci švédské královny Kristiny (1642-1654) dorazily k Brnu po hladkém obsazení Židlochovic v podvečer 3. května 1645. Následujícího dne v dopoledních hodinách přitáhl před Brno i generál Torstensson s celým vojskem. Své tábory rozmístili švédští vojáci na několika místech před Brnem a vytvořili téměř neproniknutelný prstenec kolem města. Jejich velitelství se nacházelo v Králově Poli, ve druhé polovině května v Modřicích a nakonec v Komárově. Obléhání Brna bylo zahájeno 5. května 1645, krátce poté, co švédská výzva ke kapitulaci byla brněnskými obránci odmítnuta. Torstensson se údajně nechal slyšet, že Brno dobude během tří dnů a hrad Špilberk za osm. Přecenil však své síly. On a jeho 28 tisíc mužů ve zbrani od 19. července posilněných o 10 tisíc vojáků sedmihradského vévody Jiřího I. Rákócziho (1593-1648) strávili bezvýsledným obléháním plných 16 týdnů. Obránci Brna odolávali nejen celé řadě útoků, ale podnikli i několik úspěšných protiútoků. Do města se rovněž podařilo dvakrát projet ozbrojeným jízdním oddílům císářské armády, které přivezly Brňanům důležité zásoby střelného prachu či síry k jeho výrobě.

Poslední pokus o dobytí města stanovil Torstensson na katolický svátek Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna. Těžké boje skončily až ve večerních hodinách (právě zde mizí racionální jádro brněnské pověsti o ukončení obléhání po odzvonění poledne v 11 hodin). Rozmrzelí Švédové se svého záměru vzdali a 23. srpna 1645 konečně odtáhli. Zanechali však za sebou těžce poškozené město a vylidněné, vypálené nebo vydrancované okolí. Během obléhání města padlo 150 obránců a 250 jich bylo zraněno.

Část švédské armády byla utábořena v blízkosti Nenovic a Tuřan a další část na Královské louce u Komárova. Obyvatelé tuřanské farnosti, která sestávala z Holásek, Chrlic, Nenovic a Tuřan, řáděním švédských vojáků velmi trpěli. V roce 1656 bylo z celkového počtu 127 domů v celé farnosti ještě 45 domů neobydlených. Dvůr velehradského kláštera v Nenovicích byl plně zprovozněn v roce 1652 a všechny domy v této obci byly opět obydleny až v roce 1673. Rovněž oprava zdevastovaného tuřanského kostela, který Švédové používali jako koňské stáje, trvala až do března 1649. Je až neuvěřitelné, že se Petrašovi podařilo ve zruinované tuřanské farnosti sehnat několik tisíc zlatých pro nejnutnější opravy poutního chrámu. Jeho zásluhou se také udržela tuřanská škola, kam chodili děti z celé farnosti.

Vděčný císař Ferdinand III. zahrnul Brno a jeho obyvatele řadou výsad a privilégií, např. polepšením městského znaku, který se rozrostl o symbol dvouhlavého rakouského orla, pětiletým odkladem splatnosti všech dluhů i finanční výpomocí 30 tisíc zlatých. Členové městské rady byli povýšeni na šlechtice a brněnští měšťané obdrželi bezplatně měšťanské právo ve všech královských i poddanských městech v českých i rakouských zemích. Později obdrželi měšťanské právo také brněnští tovaryši i studenti jezuitské koleje, kteří se významně podíleli na obraně města. Morální oporou obránců a duchovním symbolem brněnské nezlomnosti se stal rektor jezuitské koleje P. Martin Středa (Stredonius, 1587-1649).

Soška tuřanské Panny Marie se stále nacházela v bezpečí Vídeňského Nového Města a byla uctívána obyčejnými lidmi i nejvyššími představiteli císařského dvora. Rakušané se radovali z úspěchu statečných brněnských obránců a byli si dobře vědomi jeho významu pro další osudy monarchie. Zesláblí a osamocení Švédové (v bojích při obléhání Brna a na následky nemocí zahynulo na osm tisíc mužů a Rákóczi uzavřel s císařem mír) už neměli sílu na dobytí Vídně a to způsobilo na sklonku třicetileté války obrat příznivý pro Habsburky.

Raduit de Souches byl v říjnu 1645 povýšen na generál-strážmistra a v následujícím roce do stavu svobodných pánů. Užíval erb, v němž je maximálně využito moravské a brněnské symboliky. V letech 1646 až 1647 vypudil Švédy také z Jihlavy a Dolního Rakouska. V roce 1648 císař de Souchese jmenoval polním maršálem a vojenským velitelem Moravy a Brna. Od císaře výhodně získal panství Jevišovice a v Brně od vděčné radnice Dům pánů z Lipé na dnešním náměstí Svobody. V roce 1650 ho císař povýšil do stavu starých svobodných pánů. Raduit de Souches se pak vyznamenal na bojištích téměř celé Evropy, zejména v protitureckých válkách, kdy se rovněž zasloužil o fortifikaci Moravy, Slezska a Horních Uher (Slovenska). Povýšení do hraběcího stavu obdržel v roce 1663 již od císaře Leopolda I. (1657-1705). Hrabě de Souches zemřel 12. srpna 1682 v Hlubokých Mašůvkách a je pochován v brněnském farním kostele sv. Jakuba. Náhrobek s jeho klečící postavou za hlavním oltářem připomíná jeho slavné činy.

Dne 24. října 1648 byl v münsterské císařské rezidenci oficiálně podepsán Vestfálský mír. Na jeho počest nechal tuřanský farář Petraš pořídit 700 kilogramový zvon, který byl zavěšen ve věži tuřanského kostela. Za své zásluhy byl v roce 1652 jmenován kanovníkem a v roce 1657 děkanem brněnské kapituly. Petraš získal pro Tuřany největšího českého barokního historika, jezuitu a vlastence Bohuslava Balbína (1621-1688). Oba muže spojilo srdečné přátelství a úcta k Matce Boží Tuřanské. V roce 1648 se františkánky vrátily do Brna a soška tuřanské Madony byla na nezbytně nutný čas umístěna v jezuitském kostele. Na domovský oltář v tuřanském kostele byla slavnostně vrácena 22. března 1649.

Švédský vojenský tábor rozložený v okolí našich obcí připomíná také tuřanská ulice Švédská. Její původní název v letech 1930-46 byl U Švédské skály. Významově obdobný název měli v letech 1930-46 i v Brněnských Ivanovicích - K Švédským náspům (dnes Petlákova).

Statečná obrana Brňanů 15. srpna 1645 patří k nejslavnějším událostem našeho města, která se trvale zapsala do jeho historie. Jméno města se tehdy stalo známým snad po celé Evropě a bylo vyslovováno s úctou i respektem. Od roku 1995, kdy si moravská metropole připomněla právě 350. výročí těchto událostí, je vždy v polovině srpna pořádána oslava pod záštitou primátora města Brna a brněnského biskupa nazvaná Den Brna. Každý den je v Brně slyšet jedinečnou připomínku oněch dávných časů, kdy se Švédové chtěli zmocnit nejen tohoto města. Stane se tak vždy v 11 hodin, kdy na brněnském Petrově zvoní poledne.

Napsal Ing. Miroslav Kopecký

publikováno 26.5.2002