Proteovské záznamy neřízené tvorby II.

V prosinci 2004 jsem na tomto místě publikoval recenzi na 1. výstavu Proteovských záznamů neřízené tvorby autora Josefa Bubeníka. Nyní máme možnost shlédnout druhý díl této výstavy, opět v Galerii Katakomby, v Centru experimentálního divadla na Zelném trhu. Pro ty, kteří nevědí o co jde zopakuji: Josef Bubeník při své výtvarné práci používá pro míchání barev zátky a víčka od sklenic a kelímků. Tyto "paletky" se stopami po použitých barvách a dotycích štětce se stávají jakýmsi otiskem tvorby, záznamem, ve kterém má hrát svou významnou roli náhoda. Tyto paletky se pak stávají artefaktem.

Je tak trochu škoda, že nemáme možnost shlédnout oba díly výstavy současně. Bylo by zajímavé mít možnost porovnat posun v konceptu této části autorovy tvorby. Druhá výstava je však sama o sobě životaschopná. Expozice téma Proteovských záznamů neřízené tvorby vyčerpávájícím způsobem ozřejmuje a pravděpodobně uzavírá.

Zásadním posunem je skutečnost, že autor povýšil svým ručním zásahem jednotlivé paletky na produkt autorské tvorby - náhoda byla doplněna a objekt dotvořen.  Adjustací pak autor jednotlivá dílka zbavuje minulosti (již to nejsou "deklíky" ani paletky) a dává jim konečné určení. Tvotba je tak "neřízenou" pouze částečně, ale zásah autora není až tak podstatný pro vzhled díla, nýbrž  pro jeho jednoznačnou klasifikaci. Adjustace je pak tím skutečným dotvořením, které je pro paletky Josefa Bubeníka životodárné.

Velmi jsem přemýšlel o tom, zda jednotlivá díla mohou existovat samostatně. Výstava se totiž zdá být jako celek výtvarným počinem ve smyslu jakési statické performance. Estetická hodnota jednotlivých dílek je mimo polemiku, jejich posláním však jakoby nebylo žít životem uměleckého díla, které je na prostoru a vnímateli nezávislé, ale spíše jako by šlo v přeneseném smyslu o šperk. Tato drobná dílka mohou ozdobit prostor, jejich sdělení je však zakódováno v díle, jehož vznik dokumentují.
Je tedy jasné, že jako nejzajímavější se mi jeví společná instalace paletek a díla, při jehož tvorbě byly použity (a též vytvořeny). Jde o symbionty, které zhušťují a ozřejmují podstatu záznamu. Nejen barevná příbuznost , ale i stopa rytmu tvorby podávají svědectví o procesu vzniku díla. Přesto že nám nenabízí představu kvantifikovaného časového intervalu mezi zahájením a dokončením díla, dotvrzují že tento interval existoval.

Opět jde o výstavu veselou a to snad i proto, že lehký pocit absurdity přetrvává navzdory tomu, že koncept je nyní zřetelný. Ovšem  tvrzení typu "hodnota díla je v díle samém" jsou platná pouze částečně, pro tvůrce je naopak zajímavější a rozhodně více vzrušující tvorba díla než jeho prezentace - potřeba dokumentovat tento proces je tedy pochopitelná a využití čistě výtvarných prostředků je přinejmenším neobvyklé.

Ivan Pekárek

Související dokumenty:
Proteovské záznamy neřízené tvorby