Růžena Bártová

Žijí mezi námi

Růžena Bártová

V tomto roce oslaví významné životní jubileum žena, která svým pozitivním přístupem k životu a vitalitou může být příkladem i nám, o pěknou řádku let později narozeným. Dnes přijala mé pozvání k rozhovoru paní učitelka Růžena Bártová. A náš rozhovor nemohu začít jinak, než se zeptat:

Pamatujete si ještě na svůj prv ní školní den jako žákyně?

„Velmi dobře. Hned první den jsem za trest klečela na stupínku. Pan učitel Filka nás poučoval, jak se máme chovat, co se budeme učit, atd. Mne to nebavilo a chtěla jsem odejít. Že jsem musela zbytek hodiny klečet, zdálo se mi nespravedlivé.“

Když jste začala chodit do první třídy, bylo Československo mladou republikou. Vnímala jste jako malá náladu mezi lidem ze vzniku našeho samostatného státu?

„Naše třída byla 1. září 1919 první, která začala chodit do školy v nové republice. Když se 28. října téhož roku sázela před kostelem lípa Svobody, na této krátké slavnosti jsem přednášela básničku. Byla jsem v té době vážně nemocná, nevnímala jsem proto náladu ve svém okolí.“

Kam jste v Tuřanech chodila do školy?

„Do přízemí školy na Dvorecké ulici.“

Na koho ze svých učitelů nejvíce vzpomínáte?

„Na paní učitelku Leopoldu Kolesovou, učila nás ve 4. třídě. Všichni jsme ji milovali.“

Jaké byly Vaše nejoblíbenější předměty?

„Na měšťanské škole jsem měla nejraději matematiku a fyziku, protože je učila vynikající učitelka Aloizie Laudatová. Jejím přičiněním ředitel školy a třídní učitel přemluvili moje rodiče, abych mohla studovat.“

Na které škole jste pokračovala ve studiu? Jaká je Vaše aprobace?

„Na gymnázium jsem přestoupit nemohla, protože tam už moji vrstevníci měli latinu. Proto mně doporučili 4. třídu měšťanské školy na Křenové. Školní rok 1927–28 skončil v Brně o měsíc dříve, protože školy se měnily na ubytovny pro návštěvníky Výstavy soudobé kultury na novém výstavišti v Pisárkách. K slavnostnímu zahájení namaloval Alfons Mucha Slovanskou epopej; pomáhal mu při tom tuřanský student Rudolf Kundera. Koncem června jsem dělala zkoušku na učitelský ústav a byla jsem přijata. Po čtyřech letech jsem studium ukončila maturitou.

Podala jsem si žádost o místo učitelky na všechny české okresy na Moravě. Po dvouleté učitelské praxi jsem prodělala povinnou náročnou, týden trvající zkoušku učitelské způsobilosti. Na podzim roku 1937 jsem složila zkoušku z češtiny, dějepisu a zeměpisu a od 1. 2. 1938 jsem těmto předmětům učila na měšťanských školách. Od té doby byl mým nejoblíbenějším předmětem dějepis a český jazyk. Velmi ráda jsem zpívala. Když jsem učila v Beskydech, jezdila jsem do Frýdku do Skalického smíšeného sboru a později jsem byla v Brně dirigentem Břetislavem Bakalou přijata do Vachova sboru moravských učitelek, kde jsem dokonce byla i jednatelkou.“

Jaký byl Váš první školní den jako učitelky? A jaké „štace“ jste na své kantorské dráze absolvovala?

„Na svůj první školní den jako učitelky nikdy nezapomenu. Bylo to 11. září 1933, když jsem byla představena v Čeladné své třídě, kterou navštěvovalo 63 dětí 5.,6., 7. a 8. školního roku. Měšťanská škola na Čeladné nebyla. Děti byly oblečeny velmi skromně, mnohé nuzně, téměř polovina byla bosa. Mluvily lašským nářečím, nerozuměla jsem jim.

Které štace jsem absolvovala? Bylo jich mnoho. Po Čeladné Frýdlant nad Ostravicí, Pstruží, zase Čeladná, Brno–Juliánov, Tuřany obecná škola, Brno–Křídlovická měšťanská škola, Tuřany chlapecká a potom dívčí měšťanská škola a posledních 10 let škola na Křenové 21.“

Co jste dělala za války? Mohla jste učit?

„Pokud jsem byla svobodná, učit jsem mohla. Tenkrát však platilo nařízení, že každá česká učitelka bude po své svatbě koncem třetího měsíce propuštěna. Vdávala jsem se 15. 11. 1941 a 31. 1. 1942 jsem byla propuštěna. Byla válka, zaměstnána jsem být musela, proto jsem přijala místo v krejčovské dílně u Pazderů v Tuřanech (dnes prodejna SEAT), kde jsem byla velmi spokojena.“

Vzhledem k Vašemu náboženskému přesvědčení jste to nemohla mít jednoduché ani po převratu v roce 1948. Jak pokračovala Vaše profesní cesta?

„Jednoduché to nebylo. Musím však říct, že až na nepatrné výjimky všichni moji nadřízení, kolegové a rodiče mých žáků se ke mně chovali čestně, uznale a upřímně. Když jsem z Tuřan odešla na Křenovou (1959), byla jsem jmenována odbornou poradkyní pro jazyk český na obvodu Brno IV.“

Vím, že jste ještě po roce 1989 vypomáhala na naší základní škole. Kolik let celkem jste usedala za učitelský stolek?

„Do důchodu jsem odešla 1. 7. 1969. Hned v září však začala 2. část mého učitelování, které bylo snad ještě krásnější a hlavně klidnější. Zastupovala jsem nemocné učitele v Králově Poli, později na Merhautově ulici, na Balbínově, Hybešově a dokonce asi půl roku na gymnáziu na třídě kpt. Jaroše. Pak jsem působila v Bosonohách, na Lesné na Hakenově a Blažkově, pak přišla (začátkem 70. let minulého století) záslužná práce na zvláštních školách na dnešní Vídeňské ulici a celý rok v Komárově. Pak jsem se ocitla v Tuřanech, Holáskách a Brněnských Ivanovicích. Po roce 1989 jsem prožila krásné měsíce v Šaraticích, Otnicích a Měníně. Za učitelský stolek jsem s přestávkami usedala 65 let, naposledy před pěti lety znovu v Otnicích.“

Kolik generací žáků prošlo Vašima rukama? Znáte nějakou rodinu, ve které jste učila tři generace (například dceru, její matku i babičku)?

„Nejstarší moji tuřanští žáci jsou narozeni v roce 1924, proto i zde je několik rodin, kde jsem učila tři generace.“

Domníváte se, že je kantořina povolání nebo poslání?

„Kantořina je nejkrásnějším povoláním, když je současně i posláním. Musí je vést láska k dětem, pedagogický takt, pracovitost, spravedlivé ocenění práce žáků a naprosté vymýcení šikany. Byla jsem ve svém povolání šťastná.“

Jaké je Vaše životní krédo?

„Rozdávat kolem sebe dobro, poctivě pracovat a pomáhat těm, kdo mé pomoci potřebují.“

Jaký je rozdíl mezi žáky když jste začínala učit, a těmi současnými? Jaké rozdíly vnímáte nejvíce?

„Ano, rozdíl je. Jsou náročnější. I když je dnes baví hlavně počítače, rádi slyší dobré slovo. V každé vyučovací hodině by mělo být něco zajímavého, poutavého, musí se střídat formy práce, hlavně však musí být žáci zaměstnáni. Problémy byly vždycky tam, kde děti zahálely. Každá dobře připravená hodina je sama o sobě výchovná.“

Děti jsou naší nadějí. Jak si je vychováme, takové budeme mít pokračovatele. Myslíte si, že se postupem času mění vliv a podíl školy a rodiny na výchově dětí?

„Podíl rodiny ve výchově dětí je nenahraditelný. Učila jsem na zvláštní internátní škole, kde děti toužily po skutečném pohlazení, kde děvčátko ze 3. třídy zapomnělo, odkud je, protože o Vánocích i o hlavních prázdninách nikdo pro ně nepřijel. Vědělo jen, že je od Znojma. V takových případech musí rodinu nahradit škola.“

Jste velký tuřanský patriot a znalec dějin. Jistě se shodneme, že máme z historického hlediska na co navazovat. Jak máme našim potomkům, kteří mají mnoho jiných zájmů, předávat historické zkušenosti?

„Je důležité a správné, když rodiče svým dětem vypravují o událostech v rodině, v rodu nebo v obci. Všichni dobře víme, že tuto záslužnou práci konají v poslední době naše Listy. Proto je chválím.“

Co si nejvíce přejete, aby se v naší městské části změnilo? Co Vám vadí?

„Co si přeji? Aby i u nás v Tuřanech byla taková soudržnost jako v Holáskách. Vadí mi vandalismus, doufám však, že to nedělají občané naší městské části.“

Co v naší městské části postrádáte z dob Vašeho mládí?

„Když přirovnám naše mládí k dnešnímu, v mnohém dnešní mladé obdivuji. Myslím však, že by jim slušelo trochu více skromnosti.“

Vím, že máte připomínky k úrovni Listů. Poraďte, co je třeba zlepšit?

„Nemám připomínky k obsahu nebo formě Listů, líbí se mi, čtu je se zájmem. Mrzí mě jen ty chyby tisku, které se tam občas objeví.“

Co byste chtěla vzkázat čtenářům Listů?

„Aby s úsměvem potkávali svoje spoluobčany, aby dbali o čistotu a vzhled našich ulic, aby se nám tu všem líbilo a dobře žilo.“

Dovolte mi, paní učitelko, abych Vám poděkoval za Vaši laskavost a trpělivost, s jakou jste odpovídala na otázky, a popřál Vám do dalších dnů pevné zdraví, pohodu a o prázdninách pěknou oslavu Vašeho krásného jubilea.

Připravil Ing. Jan Petrás