www.army.cz

Generálporučík Ing. František Fajtl (1912-2006)- nekrolog

Patřil a bude patřit k legendárním postavám československého letectva. V jeho osobě jakoby se promítaly celé jeho dramatické válečné dějiny, ale i trpké poúnorové osudy. Je zřejmě i naším nejznámějším válečným letcem. Pokud si každý jen trochu zasvěcený nevzpomene na jméno žádného z nich, pak na generála Františka Fajtla patrně ano. Především proto, že měl dostatek talentu na to, aby své válečné zážitky přetavil do literárních děl, díky nimž jeho jméno proniklo k širší veřejnosti. A dodejme, že i díky tomu se povědomí o čs. válečných letcích nevytratilo ze všeobecného povědomí ani v dobách normalizace.

To vše však k oné „legendárnosti“ samo o sobě nestačí. Včera zesnulý generálporučík ve výslužbě František Fajtl byl totiž skutečně významnou osobností čs. letectva jak na západní, tak i na východní frontě. Zúčastnil se bitev o Francii i o Británii. Byl prvním z pouhých tří Čechoslováků, jimž štáb britského Královského letectva (RAF) svěřil velení nad vlastní perutí. Po svém sestřelení nad okupovanou Francií se dokázal neuvěřitelně dobrodružnou cestou vrátit přes frankistické Španělsko zpátky do Anglie - jen „aby sám sebe zachránil pro další boj,“ jak říkával. Až do konce svého působení v RAF velel 313. čs. stíhací peruti, pak se dobrovolně přihlásil na východní frontu a až do konce války velel 1. čs. stíhacího leteckého pluku, jednotky proslulé svým statečným bojem na ze všech stran obklíčeném území povstaleckého Slovenska.

Narodil se 20. srpna 1912 v Doníně na Lounsku. Po vychození měšťanské školy studoval na obchodní akademii v Teplicích, kde 24. června 1932 úspěšně maturoval. Poslechl moudré rady svého angličtináře a za první vydělané peníze cestoval. Nejprve do Nizozemska, po stopách Jana Amose Komenského, poté do Německa, Itálie a především do Velké Británie. Na jazyky byl talent už ve škole - německy uměl dokonale, anglicky a rusky dobře a zdokonaloval se ve francouzštině. Lepší jazykovou průpravu pro budoucí časy si snad ani přát nemohl.

Po maturitě narukoval na vojnu, kde nejprve absolvoval Školu pro důstojníky pěšího vojska v záloze v Praze a pak vojákoval u horských pěších jednotek ve slovenském Bardějově a Sabinově. Protože se rozhodl pro dráhu vojáka z povolání, přihlásil se na Vojenskou akademii, z níž byl slavnostně vyřazen v roce 1935 jako novopečený poručík letectva. Nacistická okupace jej zastihla na letišti v Přerově, kde namísto nemocného velitele letky musel ke své velké nelibosti předat letouny a další vojenský materiál okupantům. „Prohráli jsme bitvu, kterou jsme vůbec nezačali,“ vzpomínal hořce. „Vítězové, kteří neztratili ani kapku krve, si přišli pro prapory poražených a veškerý jejich majetek.“

Z okupované vlasti prchal s devíti jinými mladými důstojníky. Skupina „trampů“, kteří měli v baťozích letecké legitimace, diplomy, odznaky a pistole, přešla u vesnice Velký Polom na polskou stranu a v Krakově se přihlásila ke vznikajícímu zahraničnímu odboji. Pak následoval odjezd švédskou lodí Kastelholm do Francie, která československým dobrovolníkům nedokázala nabídnout nic jiného nežli službu v Cizinecké legii.

Opravdová válka pro něj začala v květnu 1940, v době, kdy se už spojenecká fronta začala hroutit. Za neustálých ústupových bojů stačil na zastaralých stíhačkách nalétat patnáct operačních hodin nežli ho v Usselu zastihla zpráva o tom, že maršál Pétain začal vyjednávat o příměří. Československá letka pak po přistání na posledním letišti v Bergeraku odevzdala své záplatované Morany 406 Francouzům, které její velitel žádal o další rozkazy: „Už žádné nejsou, mon capitaine. Jste volni, rozhodujte sami.“ Z odpočítávané Francie se pak hrstce českých pilotů podařilo na nákladním autě dostat se do malého přístavu Port Vendres, malého přístavu pod východními Pyrenejemi, kde se atmosféra vařila napětím, obavami a netrpělivostí uprchlíků, toužících uniknout z poražené země. Po složitém vyjednávání, kdy Francouzi odmítli do přístavu vpustit jakoukoli spojeneckou loď, se nakonec 24. června Čechoslováci nalodili na paluby dvou plavidel a pod ochranou děl britského torpédoborce vypluli na širé moře.

„Na kotvišti u obrovské hráze nás očekávaly tisíce Liverpoolanů,“ vzpomínal na svůj příjezd do Anglie. „ Asi měli radost, že jsme se z toho všeho potupného dostali, a také proto, že jsme jim přijeli na pomoc, když zůstali proti nacistům sami jediní… Ulice tehdy řvaly víc než je v Anglii zvykem, takže jsme se skutečně cítili jako vítězové, přestože jsme dostali ve Francii obrovský výprask… Měl jsem tehdy dojem, že Angličané i Skotové nám i sobě zvedají morálku. Cítil jsem, že se jim to daří...“

Po krátkém bojovém výcviku na britských Hurricanech zasáhl do zuřící bitvy o Británii, v níž nyní šlo o bytí a nebytí ostrovní velmoci, která tehdy jediná zůstala tváří v tvář dosud vítězícímu nepříteli. Bitvu prodělal ji jako příslušník britských stíhacích perutí č. 1 a 17 a přitom konečně otevřel své bojové skóre - ve spolupráci se svými britskými druhy dva letouny sestřelil a třetí vážně poškodil. Zdaleka nejznámějším se však stalo Fajtlovo působení u 313. československé stíhací peruti, k níž nastoupil v květnu 1941 a u níž sloužil s určitými přestávkami dva a půl roku. Brzy se ujal velení nad jednou z jejích letek, v jejímž čele pak podnikal ofenzivní výpady nad okupovanou západní Evropou. Dobyl přitom další dva potvrzené sestřely a jeden letoun poškodil.

Po úspěších následovala nejen první vyznamenání, ale i povyšování a svěřování stále zodpovědnějších funkcí. Dne 27. dubna 1942 se jako první československý důstojník dokonce stal velitelem britské stíhací perutě. Osud mu však dopřál bojovat v čele 122. stíhací peruti City of Bombay pouhý týden. Pátý květen 1942 totiž pro něj znamenal takřka soudný den. Po velké bitvě, která se tehdy nad severní Francií rozpoutala, učinil zpravodajský důstojník u jeho jména zlověstnou poznámku: „missing, presumed killed.“

Pancíř za jeho zády mu sice zachránil život a jarní oranice, do níž se mu podařilo nouzově přistát, uhasila oheň na jeho Spitfiru, ale tím veškerá pozitiva skončila. Havaroval totiž u Hazebroucku, tedy v nacisty okupované severní Francii. „... Nejdřív jsem je neviděl, slyšel jsem jen ve sluchátkách výstrahy, „banditi nad námi jedenáct hodin,“ „banditi pod námi dvě hodiny“ a tak,“ vyprávěl později. „A najednou někdo vykřikl česky, někdo od Třistatřináctky: „Venco, pozor, za tebou!“ A už to jelo…Kolem se mihnul Spitfire a za ním Messerschmitt, piloti se honili po vertikále. Nečekal jsem, vykopl jsem dvakrát kormidlo a už jsem seděl Němci za ocasem…Byl přede mnou jako na dlani, po dvou dávkách šel dolů v kouři...

Pak bylo zle. Chytla nás hlavní skupina, rozrazila horní sestavu a vrhla se na bombardovací Bostony. Takový tanec jsem ještě neviděl. V malém prostoru se křižovaly desítky letounů, každý se bil s každým. Němci měli nasazeny jednotky ze St. Omer - tam byla samá esa - a tak se asi chtěli pochlubit. Slyšel jsem jen: „Uhni, pozor, hořím!“ Po mně šli dva, jako vosy. Na křídle mi několikrát zabubnovalo. Hlavní skupina se vzdálila, zůstal jsem sám. Měl jsem jednu možnost, střemhlavý let. Utekl jsem do dvou tisíc, v křídlu díry a rádio hluché. Motor táhl dál a byl bych snad doletěl domů, ale...

V tom mě zaskočili. Bylo jich za mnou asi půl tuctu, vzali mě mezi sebe. Dva mně hnali, ostatní mi nadbíhali a řezali dráhu. Hned jsem měl kus křídla pryč, kolem hlavy mi svítily trasírky. V ústech jsem měl sucho, ani polknout jsem nemohl. A srdce bylo až v krku, tepny jen prasknout. Motor začal hořet, kabinu laškovně olizovaly plaménky. Vyskočit jsem nemohl. Kdybych zvolnil, postavil bych se jim do zaměřovačů jako na střelnici, musel jsem pořád k zemi… Těsně nad zemí jsem letoun vybral, začal jsem přeskakovat stromy. V tom něco škytlo, motor dodělal. Praštil jsem s tím na pole. Hlína udusila oheň, nádrž nebouchla. Vyskočil jsem z kabiny, v trupu desítky děr, utíkal jsem...“

Němečtí vojáci na něj udělali zátah, ale v noci se mu s bušícím srdcem podařilo dovedně proklouznout řetězem jejich stráží a vydal se jižním směrem. Po osmi dnech nabitých mnoha dobrodružstvími a s nezbytnou dávkou štěstí dorazil konečně 14. května do Puteaux v okupované Paříži, k rodině svého známého, kde se dva týdny zotavoval a připravoval k další cestě - nejprve do neokupované části Francie, spravované pétainovskou vládou ve Vichy, a pak do neutrálního Španělska. Za cenu vlastního zranění se mu zdařil náročný přechod Pyrenejí, ale pak už mu nezbylo nežli zvednout ruce před namířenými zbraněmi frankistických vojáků. Po mnoha bezútěšných týdnech a měsících ve věznicích a koncentračních táborech jej nakonec britský konzul v Madridu vyreklamoval a přes Gibraltar odeslal zpátky do Anglie.

„Po raportu na zpravodajském ústředí mě přijal velitel Fighter Command, maršál Trafford Leigh-Mallory. Srdečně mi gratuloval a nabídl místo velitele jednoho letiště v Kanadě. Poděkoval jsem a odpověděl mu, že bych raději zase vodil squadrony na sweepy.“ Po nějakém čase, vyplněným funkcemi styčného důstojníka a velitelem letiště, se skutečně dočkal a od září 1943 až do konce ledna 1944 bojoval v čele 313. peruti.

O měsíc později opouštěl Velkou Británii stejným způsobem, jakým se do ní dostal, tedy na lodi. S dvacetičlennou skupinou dobrovolníků odplul do Sovětského svazu, kde se stal velitelem 1. čs. samostatného stíhacího leteckého pluku, jímž pak zůstal až do konce války. Vedl ho nejen v průběhu jeho známých bojů v obklíčení na povstaleckém Slovensku, ale i v závěrečných bojích na Ostravsku. Tam také major Fajtl vykonal svůj poslední bojový let - shodou okolností ve stejných místech, kde svou šestiletou válečnou anabázi zahájil.

Po válce vystudoval Vysokou školu válečnou, která mu v nově budované armádě otevírala nové perspektivy. Působil pak jako zástupce velitele 1. letecké divize v Praze. Kromě toho se aktivně zúčastnil na práci obnovené stavovské organizace letců. Na obnovovací schůzi Svazu letců RČS v roce 1945 se stal jeho předsedou. Byl jím až do nástupu akčního výboru v únoru 1948. V následujícím roce však byl jako politicky nespolehlivý z armády propuštěn.

Po sedmnácti letech služby v armádě stál najednou před volbou, co dál. Opětovný odchod do exilu zavrhl. Rodičům, vězněným za války ve Svatobořicích za jeho válečnou činnost slíbil, že je již nikdy neopustí. Navíc byl ženatý a měl malou dcerku. Našel si místo pomocného archiváře, ale jen několik málo týdnů. Za rozbřesku 10. ledna 1950 byl ve svém pražském bytě zatčen a odvezen do Tábora nucených prací (TNP) na Mírově, kde strávil šestnáct měsíců. Mezitím byl degradován z podplukovníka na vojína a manželku Hanu s půlroční dcerkou vystěhovali z Prahy. Po propuštění pak nenalezl jinou práci nežli jako pomocný dělník, skladník, později „povýšil“ na účetního. V roce 1964 byl částečně rehabilitován a nastoupil u Státní letecké inspekce na místo samostatného inspektora pro vyšetřování leteckých nehod.

Listopad znamenal pro něj a pochopitelně i pro další „západní“ letce morální satisfakci. V roce 1990 byl jedním ze tří prvních, povýšených na generálmajory a o dvanáct roků později se stal generálporučíkem ve výslužbě. K jeho dosavadním patnácti československým, francouzským, britským, sovětským, rumunským a jugoslávských vyznamenáním pak v roce 1994 přibyl ještě prestižní francouzský řád Čestné legie a o deset roků později i nejvyšší český vojenský řád Bílého lva „Za vítězství“.

Celý poválečný život Františka Fajtla - s výjimkou padesátých a části šedesátých let - doprovází jeho nepřehlédnutelná literární činnost, jak časopisecká, tak zejména knižní, díky níž je znám i v řadách mimoletecké veřejnosti. Určitý čas byl prakticky jediným bývalým západním letcem, jenž mohl v  tehdejším Československu publikovat. Svou roli v tom sehrála zejména okolnost, že část války strávil na režimem preferované východní frontě. Nutno však dodat, že pokud mohl, vždy se snažil do svých knih prosadit i „západní“ problematiku, nejednou za cenu nemalých obtíží ze strany nakladatelství či „lektorů“. Jen samotný výčet Fajtlových knih, převážně memoárového charakteru, je úctyhodný.

Jeho knižní prvotinou byly Letecké povídky, vydané v Londýně roku 1944. V upravené podobě a pod názvem Přítel mraků vyšly doma v roce 1946 a znovu v roce 1991. Vysoce ceněna je memoárová kniha Sestřelen, popisující jeho slavnou eskapádu okupovanou Francií a španělskými věznicemi. Vyšla roku 1947 a o její čtenářské oblibě nejlépe vypovídá skutečnost, že byla znovu vydána roku 1969 a pak ještě v roce 2002. Po prvním vydání knihy Sestřelen následovala ona bezmála čtvrtstoletí dlouhá odmlka, vynucená politickou situací v tehdejším Československu. V dobách nejtužší normalizace se Františkovi Fajtlovi podařilo vydat memoárové publikace První doma (1974) a Podruhé doma (1983), a to jen díky tomu, že šlo o jeho vzpomínky na boje na východní frontě. Hold přátelům, kteří válku nepřežili, pak složil v knize Vzpomínky na padlé kamarády (1980). Následovala fikce Boje a návraty (1987), vydaná znovu v upravené podobě pod názvem Pouta nebes (2000).

Novým impulsem pro literární tvorbu se pak stala polistopadová změna společenských poměrů. Kromě již zmíněných reedic publikoval knihy Bitva o Británii (1991) a velice cennou Létal jsem s Třistatřináctkou (1991), reflektující jeho válečnou činnost ve Velké Británii. S březnovým traumatem a poúnorovou perzekucí se vypořádal v publikaci Dva údery pod pás (1993), se svými školními lety a předválečnou leteckou službou v další z memoárových publikací, nesoucí název Z Donína do oblak (2002). Další knihou, Generál nebe (1993) složil hold slavnému, nedávno zemřelému stíhači Františkovi Peřinovi, knihou Hrdina století (1994) pak legendárnímu Douglasovi Baderovi a publikací Velel jsem stíhačům (1997) svému celoživotnímu druhovi Karlovi Mrázkovi. Svým literárním vkladem pomohl na svět memoárům radiotelegrafisty Miroslava Vilda (Osud byl mým přítelem - 1985) a dělostřelce Richarda Zdráhaly (Válčil jsem v poušti - 1990). Do češtiny přeložil i knihu Huberta Griffitha Britští letci v Sovětském svazu (1989) a Manuela van Eycka Zemřeli jsme pro Anglii (1993). Navíc jen pouhý soupis jeho příspěvků do celé řady odborných periodik by vydal na několik stránek.

Kromě své nepřehlédnutelné činnosti aktivního válečného pilota se tak zařadil i mezi respektované spisovatele a publicisty.

PhDr. Jiří Rajlich