gen. Krejčí - očima dcery

Očima dcery

Při vybírání podkladů k výstavě o životě mého tatínka, armádního generála Ludvíka Krejčího, jsme si uvědomili, že všechna potvrzení a hodnocení jeho osoby jsou jen suchou literou. Ze všech těchto písemností vystupuje osobnost vojáka a velitele, ale současně se vytrácí člověk, tak jak se již při těchto příležitostech zákonitě stává. Byl vysloven návrh, abych se tatínka pokusila přiblížit „lidsky" z hlediska dcery. Jak dalece se mi to povede, posoudí jiní.

Nuže tedy - jak tatínka znali jeho přátelé?

Jako veselého a vtipného společníka, čestného, poctivého a skromného muže, který i na vrcholu své kariéry zůstal svůj a nikdy se nevyvyšoval nad ostatní. Měl svou průpovídku „já se generálem nenarodil". Vždy mě dojímalo, když jsem viděla s jakou láskou a úctou se k němu hlásili bráškové legionáři, jak pyšně si s ním tykali a oslovovali jej „bratře generále". Byl jedním z nich, dobře si ho pamatovali z bojů v legiích a věděli, že v každém především viděl člověka a že své vojáky nikdy nevystavoval zbytečnému nebezpečí. jako velitel vycházel z bojů s nejmenšími ztrátami na životech.

A potom, v padesátých letech, kdy musel - bez důchodu a bez hodnosti - pracovat jako dělník (za 2,80 Kčs/ hod.) v továrně na knoflíky v Jablonném nad Orlicí, se bez problémů sžil s prostředím a získal si srdce a úctu všech spolupracovníků. Nakonec i těch, kteří se ho z počátku snažili ponižovat a šikanovat. Vím, že se pak za to styděli.

A my dvě - jeho dcery?

Měly jsme nejbáječnějšího otce, o jakém si mnozí mohou nechat jen zdát, otce se zlatým srdcem, který nade vše miloval svou rodinu, laskavého, hodného, avšak důsledného a přísného. Sám hluboce věřící nás vychoval ve víře v Boha, vedl nás ke skromnosti a poctivosti. Vždy byl plný pochopení, vždy si udělal čas, aby s námi řešil naše problémy. Nikdy neřekl „teď nemám kdy". Nikdy nezvýšil hlas, i když byl velice rozzloben. Řekl jen: „Toto je první varování. Budeš-li takto pokračovat, přeruším s tebou diplomatické styky".

Nesmírně mu na nás záleželo a těžce nesl, že nám jeho vysoké postavení za první republiky zničilo za komunismu budoucnost. My jsme ovšem nic těžce nenesly, vždy byl naším vzorem a byly jsme na něj pyšné a hrdé. němci ani komunisti ho nezlomili, stále věřil v Boží mlýny a je velká škoda, že se nedožil toho, že jeho víra došla naplnění.

Zemřel 9.února 1972 ve věku nedožitých 82 let po mozkové mrtvici v nemocnici v Ústí nad Orlicí. Do poslední chvíle byl duševně svěží.

Do pardubického krematoria se přijelo rozloučit mnoho přátel ze všech koutů republiky. Nikdy nezapomenu na to mrazivé časné únorové ráno, kdy s námi na pražském Masarykově nádraží čekali na vlak stařičcí bráškové legionáři v uniformách, aby mu vzdali poslední poctu a drželi u jeho rakve poslední čestnou stráž. S úžasem jsem uviděla přítele z nejvěrnějších - generála Josefa Váňu, na smrt nemocného, který se sotva držel na nohou. Na mé zděšení, proč neleží, mi prostě odpověděl: „Za bratrem generálem bych lezl třeba po kolenou." Krátce poté jsme pohřbívali i jeho.

Tak takový byl náš tatínek.

Vzdávám vřelé a upřímné díky mladým historiků Pavlu Šrámkovi a Martinu Ráboňovi i ostatním, kteří obětovali svůj volný čas a uspořádali tuto výstavu. Bez jejich iniciativy a nadšení by to nebylo možné.

Marie Žižková-Krejčí