gen. Krejčí - paní Bártová vzpomíná

Paní Bártová vzpomíná

Z vysílání rádia Proglas

Generál Ludvík Krejčí byl bratr mého otce Leopolda Krejčího, rolníka v Tuřanech. Jeho rodiče bydleli v domku vedle nás, dvory byly spojené, a tak každá strýčkova návštěva rodičů byla i návštěvou naší. Ludvík Krejčí po studiích na gymnáziu v Brně a ve Vyškově a na vyšší lesnické škole v Písku byl od r. 1911 lesním adjunktem v Nuštaru ve Slavonii. Odtud koncem července r. 1914 poslal domů pohlednici, na níž byl vyfotografován následník trůnu Ferdinand d´Este se svou manželkou, českou hraběnkou Chotkovou, jak v Sarajevu vystoupili z auta s otevřenou střechou a po schodech kráčeli ke vchodu radnice. Byl den svatého Víta, Vidov dan, výročí nešťastné porážky cara Lazara na Kosově poli, pro Srby den smutku. Proto v zápětí zazněl Prinčipův výstřel. - Touto pohlednicí se strýček loučil s rodiči. Byla adresována mamince. Psal: „Drahá máti! Shlédl jsem místa atentátu. Válka je vypovězena. Já Vás v duchu líbám. Dej, Bože, ať se ještě setkáme. Váš Ludvík."

Šest roků se neviděli a nic o sobě neslyšeli. Teprve po válce r. 1919 po něm pátral Mezinárodní Červený kříž a zjistil, že žije, že je na Sibiři.

Shledali se až 18.června 1920, když lodí Prezident Grant se dostali se svým 6. Hanáckým plukem z Vladivostoku přes Tichý oceán, Aden Suers, až do Terstu a pak vlakem do Brna. Tenkrát jsem ho já viděla poprvé. K nám dětem byl laskavý, štědrý a dokonce si s námi rád hrál na dvoře „na vyvolávanou". Udivoval nás, jak nás vždycky přesně zasáhl míčkem. Po krátké dovolené převzal velení 6. divize v Brně. Jako brigádní generál po čase odejel do Paříže na vysokou válečnou školu. Po návratu r. 1925 byl jmenován velitelem 4. divize v Hradci Králové. Za dva roky se oženil s Marií Luxovou z Jablonného nad Orlicí a prožíval v Hradci nejkrásnější, nejklidnější a nejšťastnější období svého života. Zde se mu narodily obě dcery. A v tomto idylickém prostředí jsem se objevila koncem června 1932 i já, abych po narození druhé dcerušky pomáhala při výchově své starší dvouleté sestřenky. Strýc mě čekal před nádražím s fiakrem. Bydleli totiž na druhém konci Hradce. Po návratu mu řekla teta: „Proč jezdíš fiakrem, vždyť máš auto!" „Auto mám na služební cesty." „Ale důstojníci prý reptají, že vracíš neprojeté poukázky na benzin." A strýček rozmluvu ukončil slovy: „Šetřit se musí svrchu, ne zespodu!"

První dcerušku křtil p. biskup Kašpar, druhou p. biskup Pícha, kmotrem byl pokaždé můj tatínek a mladší sestra tety, Jarmila. Hostině po tomto křtu byl přítomen i dr. Bezdíček, sekretář pana biskupa. Seděl vedle mne. Když se dověděl, že mám po maturitě na učit. ústavu, řekl: „Ale na učitelku jste malá, nebudete mít u dětí žádný respekt!" Strýček to slyšel a když viděl, že mlčím, ozval se z opačného konce stolu: „Nic si z toho nedělej, my na svou velikost jsme dost velcí. Ať ti velcí dokáží, že jsou skutečně velcí!" Strýček byl v Hradci velmi oblíbený, nerad se s ním loučil, když měl 1.ledna 1933 odejet do Košic jako zemský vojenský velitel. Neradi se loučili i Hradečtí. Jejich starosta dr. Ulrich řekl: _"Vážený pane generále, líbeznou zůstane vzpomínka na Vaše jedinečné působení v Hradci Králové. Byl jste vždy naší pýchou a vzorem."

Před odjezdem do Košic se mě strýček ptal: „Chceš jet s námi, nebo chceš učit?" „Já bych chtěla učit." „To jsem rád. Mám rád lidi, kteří chtějí pracovat." Košice brzy poznaly všechny jeho skvělé povahové vlastnosti. Když se s ním za necelý rok nerady loučily, mezi řečníky byl i biskup Čárský, který poukázal na jeho pracovitost, nezištnost a poctivost, na jeho srdečnou povahu, která ho rázem učinila oblíbeným. „Je mužem pořádku a kázně, našel si cestu ke slovenskému lidu," řekl závěrem. A proč z Košic odešel?

Na podzim r. 1933 se jednou strýček objevil v Tuřanech u své maminky nečekaně. Tatínek mu zemřel r. 1932. Když se můj tatínek divil jeho návštěvě, řekl strýc, že jede do Prahy k volbě náčelníka gen. štábu. Tatínek mu žertem řekl: „Co když zvolí tebe?" Strýček: „To je vyloučeno, jsem nejmladší mezi generály a nejsem mezi kandidáty." Ještě téhož dne však hlásil rozhlas, že se do Prahy sjíždí generalita k volbě náčelníka gen. štábu, kterým pravděpodobně bude generál Krejčí. Strýček rozzlobeně řekl mému tatínkovi: „Vidíš, jací my jsme, pustíme do světa zprávu, která se vůbec nezakládá na pravdě." Druhý den už to pravda byla. Náčelníkem se stal na důrazné přání prezidenta Masaryka.

Když generálova rodina přesídlila do Prahy, bydlela v budově ministerstva národní obrany. Jezdívala jsem k nim každé velikonoční prázdniny. Jednou jsme šli na Vzkříšení do svatovítské katedrály. Sotva jsme do ní vkročili, strýček mi šeptal: „Dívej se dobře, je tu prezident Beneš." „Kde, kde?" „Nevidím ho, ale vidím jeho ochranku." Pana prezidenta jsme ale nezahlédli. Obřad vedl kardinál Kašpar. Po ukončení odcházel špalírem, žehnal a zahlédl strýčka. Rozhrnul zástup lidí a šel k němu. Když uviděl, že ostatní duchovní jsou udiveni jeho počínáním, obrátil se k nim a řekl: „Křtil jsem p. generálovi dcerušku, chtěl bych ji vidět." Ale holčička byla již se mnou na hradním nádvoří.

23.září 1938 byla vyhlášena mobilizace. Příští půlnoc přijel strýček do Tuřan k hrobům svých rodičů. Hřbitov byl uzamčen, proto zazvonil k nám. Prosil mého otce o požehnání. Měli se velmi rádi. Byl to dojemný okamžik. Odbýval se na chodbě u dveří. Když strýc odcházel, doprovázen tuším gen. Fialou, loučil se slovy: „Když padnu, chci být pohřben v Tuřanech."

Jeho přání jsme po letech splnili. Tuřany měl velmi rád a v nich nejvíce své rodiče a rodiny svých bratří.

My všichni na něho s láskou a úctou vzpomínáme ve výroční den jeho narození nejen u hrobu a pamětní desky, ale u nás při pravidelném přátelském setkání s jeho dcerami a jejich rodinami s rodinami mých dětí, jimž byl strýček s tetou kmotry při křtu. Vždy si říkáme: „Měli by z nás radost."